Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nikdy neříkej nikdy! Platí to i v případě nového trenéra

4. 8. 2012

Stanislav Daněk v pohárovém utkání s Křeseticemi B v roce 2000.

S novým trenérem vstoupí do mistrovské sezony 2012/2013 fotbalisté Červených Janovic. Den po odehrání patnáctého ročníku Pukma Cupu přijal nabídku vedení oddílu třiašedesátiletý Stanislav Daněk.
 
Při této příležitosti jsem ze svého archivu „oživil“ rozhovor, který jsem ještě jako redakční elév uskutečnil pro Kutnohorský deník. Článek vyšel v sobotu 13. února 1999 a troufám si říct, že i po více než třinácti letech jde vzhledem k odpovědím o stále zajímavé čtení.
 
Stanislav Daněk například uvedl, že trenérské angažmá po skončení hráčské kariéry v žádném případě nepřijme a sdělil i důvod, ale pro červenojanovický fotbal je určitě jen dobře, že svůj verdikt přehodnotil a klubu pomůže.

Rozhovor se Stanislavem Daňkem u příležitosti jeho padesátin

Prvních 50 let života má za sebou legenda fotbalových trávníků kutnohorského okresu: Stanislav Daněk. Stále aktivně hrající fotbalista oslavil v uplynulých dnech své životní jubileum. V současné době hráč Paběnic se těší pevnému zdraví a stále mu to dobře kope.

Jak vypadala vaše fotbalová anabáze?

Bylo mi teprve šestnáct let, když jsem nastupoval na vlastní registraci v Křeseticích. Protože jsem byl ještě mladý a nedovršil jsem v té době povinných osmnácti let, museli mě v registračním průkazu o dva roky "ostaršit". To se psal rok 1966. V Křeseticích jsem vydržel jenom rok, potom jsem přestoupil do Červených Janovic, kde se dal fotbal od roku 1967 dohromady. Janovickému dresu jsem zůstal věrný až do roku 1993. Pak jsem odešel na hostování do nedalekých Paběnic, kde působím dodnes. V době vojenské základní služby jsem chvíli hrál za Rudou hvězdu v Kutné Hoře.

Jako žák jste fotbal nehrál?

Mládežnickými kategoriemi jsem neprošel, i když jsem měl možnost hrát dorosteneckou ligu v Mladé Boleslavi, kde jsem studoval. Ale byl jsem rád, že můžu jet na víkend domů, tak jsem o to moc nestál. Několikrát jsem si s nimi zatrénoval, ale to bylo všechno.
 
Vaše fotbalové srdce patří stále červenojanovickému oddílu, nebo jste se už "zabydlel" v Paběnicích?

V Janovicích bydlím a také, jak jen je možnost, si jdu s místními fotbalisty zatrénovat. A jsem za to rád. V Paběnicích je to dobré. Lidé, co tam fotbal dělají, přece jenom už o tomto sportu více vědí, vždyť se tam hraje krajská soutěž. Ta úroveň je tu o něco vyšší.

Hrajete fotbal s brýlemi. Nikdy jste neuvažoval o kontaktních čočkách?

Čím jsem starší, tím více o čočkách uvažuji. Je to znatelný handicap, který mám už od roku 1985. Máte strach jít do hlavičkového souboje. I když já jsem nikdy žádný hlavičkář nebyl. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem dal jeden nebo dva góly hlavou, a to mi to ještě na tu hlavu muselo spadnout. Přemýšlím o tom ještě teď, že bych to s kontaktními čočkami zkusil. Nechtěl bych už dál rozšiřovat sbírku brýlí, které jsou díky fotbalu neopravitelné.

Čím eliminujete dravost a rychlost mladých hráčů?

Tak to je obligátní odpověď. Asi zkušenostmi z dlouhodobého hraní. Na každého to jednou přijde, že musí s přibývajícím věkem využít fotbalového potenciálu, kterého během kariéry nabyl.

Jak je těžké udržet si kondici?

Kupodivu, i když rád jím, nemám s pohybem problémy. Trénuji v Paběnicích i v Červených Janovicích. Snažím se být na každém tréninku. Horší by to asi bylo, kdybych měl sedavé zaměstnání.
 
Je dnešní fotbal lepší než ten před lety?

Nevím, jestli lepší nebo horší, ale jiný je. Tenkrát se hrálo systémem 3 - 2 - 5 a myslelo se především na útočení. Můžu říct, že dřív jsme jako mladí kluci měli jedině fotbal, žádný jiný sport, žádný jiný koníček. Byli jsme rádi, že jsme na hřišti. Dneska už má mládež spoustu dalších nepřeberných možností, jak naložit s volným časem.

Jakou nejvyšší soutěž jste si zahrál?

V Paběnicích jsem si zakopal I. B třídu. S odstupem času lituji, že jsem to v Mladé Boleslavi nezkusil. Na druhou stranu je pravda, že dneska už bych si třeba fotbal ani nezahrál. Z dob působení v Červených Janovicích jsem nabídky měl, ale jsem patriot a nikdo mě odtud "nevybagroval".

Měl jste svůj fotbalový vzor?

Snad jako každý. U mě to byl Tonda Panenka. Fotbal jeho stylu jsem preferoval i já. Měl jsem sklony "blbnout". Vždycky jsem se snažil vymyslet nějakou "kulišárnu", která by se líbila nejen mně, ale také přihlížejícím divákům.

Co vy a rozhodčí?

Abych pravdu řekl, ať raději píská utkání rozhodčí, který soudcovat moc neumí, než rozhodčí, který vás na hřišti záměrně "podřízne". V kariéře jsem byl vyloučen asi třikrát. Vždycky za protesty proti rozhodnutí sudího.

Kdy uvažujete, že pověsíte kopačky na hřebík?

Dokud mi bude zdraví sloužit a vydrží to se mnou i rodina, která mě podporuje, chtěl bych ještě pár let na zelených trávnících vydržet. Pokud budu těm mladším pořád stačit a budu jim rovnocenným partnerem, určitě u fotbalu vydržím. Je to totiž pro mě prestižní záležitost.
 
Přijmete po skončení hráčské kariéry případné trenérské angažmá?

Ne, ne, v žádném případě! Fotbal beru moc vážně, a když mi něco nejde, dost mě to dokáže rozházet. A že to vždycky všechno úplně nejde, to je taky pravda. Maximálně bych dělal někomu asistenta. I v Paběnicích mě "lámali", abych trénoval žáky, ale dal jsem si pět let na rozmyšlenou. (lh)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář