Nikdy neříkej nikdy! Platí to i v případě nového trenéra
Rozhovor se Stanislavem Daňkem u příležitosti jeho padesátin
Prvních 50 let života má za sebou legenda fotbalových trávníků kutnohorského okresu: Stanislav Daněk. Stále aktivně hrající fotbalista oslavil v uplynulých dnech své životní jubileum. V současné době hráč Paběnic se těší pevnému zdraví a stále mu to dobře kope.
Jak vypadala vaše fotbalová anabáze?
Bylo mi teprve šestnáct let, když jsem nastupoval na vlastní registraci v Křeseticích. Protože jsem byl ještě mladý a nedovršil jsem v té době povinných osmnácti let, museli mě v registračním průkazu o dva roky "ostaršit". To se psal rok 1966. V Křeseticích jsem vydržel jenom rok, potom jsem přestoupil do Červených Janovic, kde se dal fotbal od roku 1967 dohromady. Janovickému dresu jsem zůstal věrný až do roku 1993. Pak jsem odešel na hostování do nedalekých Paběnic, kde působím dodnes. V době vojenské základní služby jsem chvíli hrál za Rudou hvězdu v Kutné Hoře.
Jako žák jste fotbal nehrál?
V Janovicích bydlím a také, jak jen je možnost, si jdu s místními fotbalisty zatrénovat. A jsem za to rád. V Paběnicích je to dobré. Lidé, co tam fotbal dělají, přece jenom už o tomto sportu více vědí, vždyť se tam hraje krajská soutěž. Ta úroveň je tu o něco vyšší.
Hrajete fotbal s brýlemi. Nikdy jste neuvažoval o kontaktních čočkách?
Čím eliminujete dravost a rychlost mladých hráčů?
Tak to je obligátní odpověď. Asi zkušenostmi z dlouhodobého hraní. Na každého to jednou přijde, že musí s přibývajícím věkem využít fotbalového potenciálu, kterého během kariéry nabyl.
Jak je těžké udržet si kondici?
Nevím, jestli lepší nebo horší, ale jiný je. Tenkrát se hrálo systémem 3 - 2 - 5 a myslelo se především na útočení. Můžu říct, že dřív jsme jako mladí kluci měli jedině fotbal, žádný jiný sport, žádný jiný koníček. Byli jsme rádi, že jsme na hřišti. Dneska už má mládež spoustu dalších nepřeberných možností, jak naložit s volným časem.
Jakou nejvyšší soutěž jste si zahrál?
V Paběnicích jsem si zakopal I. B třídu. S odstupem času lituji, že jsem to v Mladé Boleslavi nezkusil. Na druhou stranu je pravda, že dneska už bych si třeba fotbal ani nezahrál. Z dob působení v Červených Janovicích jsem nabídky měl, ale jsem patriot a nikdo mě odtud "nevybagroval".
Měl jste svůj fotbalový vzor?
Snad jako každý. U mě to byl Tonda Panenka. Fotbal jeho stylu jsem preferoval i já. Měl jsem sklony "blbnout". Vždycky jsem se snažil vymyslet nějakou "kulišárnu", která by se líbila nejen mně, ale také přihlížejícím divákům.
Co vy a rozhodčí?
Abych pravdu řekl, ať raději píská utkání rozhodčí, který soudcovat moc neumí, než rozhodčí, který vás na hřišti záměrně "podřízne". V kariéře jsem byl vyloučen asi třikrát. Vždycky za protesty proti rozhodnutí sudího.
Kdy uvažujete, že pověsíte kopačky na hřebík?
Ne, ne, v žádném případě! Fotbal beru moc vážně, a když mi něco nejde, dost mě to dokáže rozházet. A že to vždycky všechno úplně nejde, to je taky pravda. Maximálně bych dělal někomu asistenta. I v Paběnicích mě "lámali", abych trénoval žáky, ale dal jsem si pět let na rozmyšlenou. (lh)
